Jaké prvky moderní pedagogiky, aktivity a strategie využívá ve své škole Radek Machatý, ředitel roku 2020/2021?
17. 3. 2022 - Rozhovory
Za své téměř čtyřleté působení v pozici ředitele Základní školy Zaječice na Chrudimsku už stihl získat zlaté ocenění v anketě Ředitel roku v kategorii malotřídek. Svou práci dělá opravdu rád, a jak sám říká, mají to v rodině. Co se podle něj ve školství událo pozitivního a co je naopak třeba zlepšit?
„Jako učitel jsem se cítil vyhořelý, po osmnácti letech jsem potřeboval nový impuls. Nestal jsem se ředitelem kvůli pozici nebo společenskému žebříčku. Chtěl jsem začít prosazovat své nápady a také mě to táhlo z města na venkov,“ říká Radek Machatý, rodák z Chrudimska. Dětství strávil u Sečské přehrady, kde si pravidelně po vyučování hrál, a tak není divu, že se na venkově cítí opravdu jako doma.
Především ocenění intenzivní práce, kterou jsem do školy vložil. Poslední roky byly pernou zkouškou všech pedagogů. Vnímám to jako ocenění práce celého týmu pracovníků naší školy – pedagogů i nepedagogů.
Myslím, že ji zaujala samotná realizace školy a její praktické zaměření. Vybudovali jsme třeba nové dílny pro rukodělné činnosti, ve velkém využíváme i novou cvičnou kuchyň. To potom voní celá škola! V letošním roce se chystáme na úpravu školních zahrad, z jedné bude relaxační zóna pro žáky, druhá bude zaměřena na pěstitelství. Plánujeme záhony, pařeniště, kompost – a co si vypěstujeme, to také sníme! Mým snem je i stavba venkovní zastřešené učebny, díky které se budeme moct vzdělávat venku.
Nastoupil jsem hned po škole v roce 2000 a učitelem jsem od té doby nepřetržitě. Baví mě učit. Učím hudební a tělesnou výchovu, matematiku, ale nejraději mám přírodovědu a vlastivědu. Vydal jsem i několik vlastivědných knížek pro děti.
Snažím se hledat pro děti analogie ve světě, který dobře znají. Často v hodinách informatiky ani nezapneme počítač. Naše hodiny probíhají buď v diskusním duchu, nebo samostatnou prací žáků a skupinek, já jim pouze pomáhám. Často také hrajeme nejrůznější deskové hry.
Ano, je to kniha Vlastivěda v edici Kouzelné čtení. Ač mám za sebou práci na různých knihách hned v několika nakladatelstvích, tento styl práce je úplně jiný. Stále si musím představovat, co bude říkat elektronická tužka, když se ukáže na obrázek, a co všechno vlastně lze ozvučit (smích).
Vyplňování kolonek a formulářů, kterých mám bohužel na stole a v počítači stále víc než dost. Někdy mám pocit, že kdyby nebyl Excel, české školství se rozpadne...
Smysluplná s prvky moderní pedagogiky, ale založená na tradičních hodnotách. Veškeré problémy se snažíme rozpoznávat a řešit už v jejich počátku. To je výhoda škol, kde se všichni dobře znají. Třeba i výchovné problémy se řeší daleko snadněji než na velkých školách. Využíváme také menších vzdělávacích skupin k učení individuálním přístupem.
Začínal jsem na ZŠ Štefánikově v jediné nejazykové třídě. To byla zkouška mého pedagogického umu. Asi každý, kdo učí, potvrdí, že pár let trvá, než učitel vychytá svůj styl a získá dostatek zkušeností. A že ho bohužel vysoká škola na reálný provoz nepřipraví. Vzpomínám si na jednu příhodu, která se mi stala hned první rok. V jídelně, kterou jsme sdíleli s obchodní akademií, mě externí paní učitelka mající dozor vyhodila ze dveří, ať se zařadím k ostatním žákům na konec fronty. Až potom jsem jí vysvětlil, že jsem dozor z místní školy. Co bych za to dnes dal (smích).
Ředitelů, které známe z dřívějších dob, už dnes moc není. Znám pár charismatických osobností, ale častěji potkávám uhnané manažery, na které se valí tolik práce, že nevědí, co dřív. Nemají klid na rozhodování a jsou pod tlakem neustálých změn.
Vůbec, životní úroveň je všude podobná. Na malé škole odpadá anonymita davu a líbí se mi, že škola je daleko pohodovější. Nedávno nám do školy přišlo koťátko a učilo se s námi matematiku. To jsem ve městě nezažil.
Hodně věcí se zlepšilo, od vybavení škol moderními technologiemi a speciálními výukovými pomůckami po financování. Co se týká malotřídních škol, stále mě trápí fakt, že jsou i přes své velké množství stále opomíjeny. To, co velké školy řeší ve velkých týmech lidí, musí malotřídka zvládnout ve stejné kvalitě i rozsahu, ale v daleko méně zaměstnancích. Ředitel velké školy má zástupce, sekretářku, ekonomku, účetní, ředitel malotřídní školy tohle všechno musí dělat sám a ještě poměrně hodně učí.
V první řadě musí škola žít s obcí a jejími občany. Rádi zveme do vyučování rodiče, kteří pomáhají s tvorbou projektových dnů nebo přibližují svá zajímavá zaměstnání. Všechny děti chodí do některého z oblastních spolků a družstev. Fotbal, hasiči, ale i využívání místního kulturního domu, knihovny, spolupráce s Osvětovou besedou, to je samozřejmé. Velmi mě těší, že naši žáci i jejich rodiče pravidelně podporují sbírky pro handicapované děti, Tříkrálovou sbírku nebo účast na vítání nových občánků a výročí svateb občanů obce. Obec, která nemá školu, je v tomto ohledu „mrtvá“. Snažíme se jednoduše u žáků podpořit sounáležitost s místem, kde žijí.
Ve škole máme hned několik velkých multidotykových obrazovek, malé planetárium, robotické stavebnice a momentálně uvažujeme o investici do interaktivní digitální podlahy, což je neskutečně zajímavá pomůcka. Rádi se ale opíráme i o klasické, především kvalitně zpracované dřevěné pomůcky, karty, modely a oblíbené jsou i Albi hry.
Asi bych zamířil do cestovního ruchu. Bavila by mě propagace Česka, turistických oblastí, spolupráce na tvorbě materiálů pro turisty, tvorba naučných stezek nebo výletů „na míru“. Máme nádhernou zemi a často o ní málo víme...
Rád bych se věnoval pedagogice. Netuším, jestli jako ředitel školy, protože to je vratká a psychicky náročná pozice, ale rád bych u učení zůstal. Baví mě být v mladém kolektivu lidí, kteří se smějí a jsou plní energie. Své stárnutí a dospělácké problémy pak vypouštím.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv R. Machatého a Getty Images
„Jako učitel jsem se cítil vyhořelý, po osmnácti letech jsem potřeboval nový impuls. Nestal jsem se ředitelem kvůli pozici nebo společenskému žebříčku. Chtěl jsem začít prosazovat své nápady a také mě to táhlo z města na venkov,“ říká Radek Machatý, rodák z Chrudimska. Dětství strávil u Sečské přehrady, kde si pravidelně po vyučování hrál, a tak není divu, že se na venkově cítí opravdu jako doma.
Co pro vás znamená vítězství v anketě Ředitel roku v kategorii malotřídek?
Především ocenění intenzivní práce, kterou jsem do školy vložil. Poslední roky byly pernou zkouškou všech pedagogů. Vnímám to jako ocenění práce celého týmu pracovníků naší školy – pedagogů i nepedagogů.
Čím jste podle vás zaujal odbornou porotu?
Myslím, že ji zaujala samotná realizace školy a její praktické zaměření. Vybudovali jsme třeba nové dílny pro rukodělné činnosti, ve velkém využíváme i novou cvičnou kuchyň. To potom voní celá škola! V letošním roce se chystáme na úpravu školních zahrad, z jedné bude relaxační zóna pro žáky, druhá bude zaměřena na pěstitelství. Plánujeme záhony, pařeniště, kompost – a co si vypěstujeme, to také sníme! Mým snem je i stavba venkovní zastřešené učebny, díky které se budeme moct vzdělávat venku.
Jak dlouho pracujete v oboru?
Nastoupil jsem hned po škole v roce 2000 a učitelem jsem od té doby nepřetržitě. Baví mě učit. Učím hudební a tělesnou výchovu, matematiku, ale nejraději mám přírodovědu a vlastivědu. Vydal jsem i několik vlastivědných knížek pro děti.
Jaké jsou vaše osvědčené pomůcky na zpestření vyučování?
Snažím se hledat pro děti analogie ve světě, který dobře znají. Často v hodinách informatiky ani nezapneme počítač. Naše hodiny probíhají buď v diskusním duchu, nebo samostatnou prací žáků a skupinek, já jim pouze pomáhám. Často také hrajeme nejrůznější deskové hry.
Na jedné takové knize spolupracuje i s Albi…
Ano, je to kniha Vlastivěda v edici Kouzelné čtení. Ač mám za sebou práci na různých knihách hned v několika nakladatelstvích, tento styl práce je úplně jiný. Stále si musím představovat, co bude říkat elektronická tužka, když se ukáže na obrázek, a co všechno vlastně lze ozvučit (smích).
Je něco, co vás na práci ředitele školy vyloženě nebaví?
Vyplňování kolonek a formulářů, kterých mám bohužel na stole a v počítači stále víc než dost. Někdy mám pocit, že kdyby nebyl Excel, české školství se rozpadne...
Jak byste vlastně popsal svou školu?
Smysluplná s prvky moderní pedagogiky, ale založená na tradičních hodnotách. Veškeré problémy se snažíme rozpoznávat a řešit už v jejich počátku. To je výhoda škol, kde se všichni dobře znají. Třeba i výchovné problémy se řeší daleko snadněji než na velkých školách. Využíváme také menších vzdělávacích skupin k učení individuálním přístupem.
Co vaše profesní začátky v Pardubicích – jaké byly?
Začínal jsem na ZŠ Štefánikově v jediné nejazykové třídě. To byla zkouška mého pedagogického umu. Asi každý, kdo učí, potvrdí, že pár let trvá, než učitel vychytá svůj styl a získá dostatek zkušeností. A že ho bohužel vysoká škola na reálný provoz nepřipraví. Vzpomínám si na jednu příhodu, která se mi stala hned první rok. V jídelně, kterou jsme sdíleli s obchodní akademií, mě externí paní učitelka mající dozor vyhodila ze dveří, ať se zařadím k ostatním žákům na konec fronty. Až potom jsem jí vysvětlil, že jsem dozor z místní školy. Co bych za to dnes dal (smích).
V době, kdy jsem byla já ve školní lavici, bývala postava ředitele nebo ředitelky školy určitá autorita. Mnohdy až dogmatická. Jak je tomu podle vás teď?
Ředitelů, které známe z dřívějších dob, už dnes moc není. Znám pár charismatických osobností, ale častěji potkávám uhnané manažery, na které se valí tolik práce, že nevědí, co dřív. Nemají klid na rozhodování a jsou pod tlakem neustálých změn.
Vidíte nějaký rozdíl v úrovni škol na venkově a ve městě?
Vůbec, životní úroveň je všude podobná. Na malé škole odpadá anonymita davu a líbí se mi, že škola je daleko pohodovější. Nedávno nám do školy přišlo koťátko a učilo se s námi matematiku. To jsem ve městě nezažil.
Chybí vám něco v dnešním školství?
Hodně věcí se zlepšilo, od vybavení škol moderními technologiemi a speciálními výukovými pomůckami po financování. Co se týká malotřídních škol, stále mě trápí fakt, že jsou i přes své velké množství stále opomíjeny. To, co velké školy řeší ve velkých týmech lidí, musí malotřídka zvládnout ve stejné kvalitě i rozsahu, ale v daleko méně zaměstnancích. Ředitel velké školy má zástupce, sekretářku, ekonomku, účetní, ředitel malotřídní školy tohle všechno musí dělat sám a ještě poměrně hodně učí.
Žáci ve vaší škole mají možnost se zapojit do nesčetného množství aktivit, ve kterých není opomenuta ani společenská odpovědnost a charita. Můžete nám to trochu přiblížit?
V první řadě musí škola žít s obcí a jejími občany. Rádi zveme do vyučování rodiče, kteří pomáhají s tvorbou projektových dnů nebo přibližují svá zajímavá zaměstnání. Všechny děti chodí do některého z oblastních spolků a družstev. Fotbal, hasiči, ale i využívání místního kulturního domu, knihovny, spolupráce s Osvětovou besedou, to je samozřejmé. Velmi mě těší, že naši žáci i jejich rodiče pravidelně podporují sbírky pro handicapované děti, Tříkrálovou sbírku nebo účast na vítání nových občánků a výročí svateb občanů obce. Obec, která nemá školu, je v tomto ohledu „mrtvá“. Snažíme se jednoduše u žáků podpořit sounáležitost s místem, kde žijí.
Používáte nějaké interaktivní pomůcky při práci?
Ve škole máme hned několik velkých multidotykových obrazovek, malé planetárium, robotické stavebnice a momentálně uvažujeme o investici do interaktivní digitální podlahy, což je neskutečně zajímavá pomůcka. Rádi se ale opíráme i o klasické, především kvalitně zpracované dřevěné pomůcky, karty, modely a oblíbené jsou i Albi hry.
Kdybyste nebyl ředitel školy, kým byste byl?
Asi bych zamířil do cestovního ruchu. Bavila by mě propagace Česka, turistických oblastí, spolupráce na tvorbě materiálů pro turisty, tvorba naučných stezek nebo výletů „na míru“. Máme nádhernou zemi a často o ní málo víme...
Kde sám sebe vidíte za deset let?
Rád bych se věnoval pedagogice. Netuším, jestli jako ředitel školy, protože to je vratká a psychicky náročná pozice, ale rád bych u učení zůstal. Baví mě být v mladém kolektivu lidí, kteří se smějí a jsou plní energie. Své stárnutí a dospělácké problémy pak vypouštím.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv R. Machatého a Getty Images
