Nemám rád nudu a pasivní třídy, říká nejoblíbenější český učitel Tomáš Pírek

Učitelem chtěl být od útlého dětství. V žácích se snaží probouzet odpovědnost, kreativitu i umění přiznat vlastní chybu. Vítěz letošního ročníku soutěže Zlatý Ámos o nejoblíbenějšího českého učitele a vítěz kategorie Dětský Ámos vnímá žáky jako sobě rovné, sází na emoce a učí děti vzájemnému respektu.

Kdybyste nebyl učitelem, čím byste byl?

Nevím. To, že budu učitel, jsem věděl už jako malý chlapec. Nedokážu si vůbec představit, že bych někdy dělal něco jiného. Pokud bych měl ale zvolit nějakou alternativu, vždy mě bavilo divadlo, takže by to asi byla nějaká práce v divadle nebo u filmu. Když se nad tím zamyslíte, tak učitel musí být také zároveň i dobrý herec. Musíte prostě žáky zaujmout, ať to stojí, co to stojí. Jednou bych chtěl také napsat knížku pro děti, chystám se na to už delší dobu, nápady mám, ale asi ještě nepřišel ten správný čas.

Vyhrál jste soutěž o nejoblíbenějšího učitele. Učíte češtinu, dějepis a občanku, nepříliš oblíbené předměty. Čím jste si získal své žáky?

Neřekl bych, že tyto předměty patří k neoblíbeným, mě vždy ve škole bavily a řada mých žáků je považuje za své oblíbené, ba dokonce nejoblíbenější. Když dostanu novou třídu, ptám se jich, co se jim vybaví, když se ve škole řekne český jazyk. Odpovědi jsou obvykle stále stejné – čtení nudných knížek a pětky z pravopisu. O tom to ale vůbec není a to se jim snažím už od začátku dokázat. Čeština je o pochopení mateřského jazyka, rozvíjení komunikačních dovedností a schopností, rozvíjení fantazie, kterou žáci uplatní u rozboru zajímavých knih nebo při psaní vlastních textů. Pokud žáky zaujmete a dané téma představíte poutavě, pak je pro ně každá látka atraktivní. Opravdu. Jen jim to musíte podat se zaujetím. Žáky baví, když v hodinách literatury pracujeme se zajímavým textem.

Jenže školní kurikula jsou plná textů, které žákům přijdou atraktivní mnohdy až v pozdějším věku...

Často se zapomíná na současnou tvorbu, není na to úplně prostor, stále se vracíme ke knihám, které se četly už za našich prababiček, a to je podle mě velká chyba. Zvlášť na základních školách, kde by mělo být hlavní úlohou budovat v žácích pozitivní vztah ke knihám. Záleží na učiteli, jak bude k hodinám literatury přistupovat. Stále se snažím žákům nabízet aktuální tvorbu. Právě díky ní totiž zjišťují, že čtení není nuda, protože hlavní hrdinové zažívají podobné problémy i radosti jako oni. V knihách se objevuje řada důležitých společenských témat, která jsou aktuální pro dnešní dobu – krize rodiny, sexuální orientace, sociální tematika nebo rasová problematika. A právě o tomto žáci velmi rádi diskutují. Chci, aby vyjádřili svůj názor k danému problému, vcítili se do hlavního hrdiny a pokusili se popsat jeho pocity. Srovnáváme životy hrdinů s těmi našimi, hledáme, co si z příběhu můžeme odnést, co v nás daný text probouzí.

Jaký je dějepis ve vašem pojetí? Pro mě to bylo nutné zlo složené z biflování dat, která jsem si za boha nemohla zapamatovat.

V dějepise kladu důraz především na uvědomování si souvislostí. Často vytváříme projekty, žáci pracují ve skupinách, zjišťují si informace o daném tématu, které pak společně prezentují. Vymýšlíme také různé strategie bitev, někdy jen vyprávím a žáci bedlivě poslouchají. Dějepis se rozhodně obejde bez biflování a učení dat a termínů zpaměti. V občanské výchově zase často debatujeme a diskutujeme. Rozebíráme nejrůznější globální problémy, otevíráme tabuizovaná témata, to mě i žáky hodně baví. Žáci formulují své názory a učí se je obhájit před ostatními. Učím je, že každý má právo na svůj názor, jen ho musí sdělit ostatním slušně a musí také vědět, proč zaujímá k dané problematice právě takové stanovisko. Tato dovednost se jim hodí nejen do jiných předmětů, ale hlavně do života.

Daří se naplnit učitelská kurikula a objem práce, který by žáci měli zvládnout?

Kurikulum je jedna věc, druhá je ta, že to vždy musíte přizpůsobit žákům. V žádném případě neříkám, že bych je o něco ochudil, ale někdy je potřeba udělat jistý kompromis. Toho učiva je někdy opravdu příliš, zbytečně příliš. Jako učitel tady musíte uplatňovat individuální přístup. I já jako mladý učitel dokážu posoudit, bez kterého učiva se rozhodně neobejdou a kterou látku stačí třeba jen zmínit. Často se potom stává, že žáci bez chyby rozliší vedlejší větu předmětnou od doplňkové, ale když se slyšet jejich názor na nějaké téma, mají problém složit větu. Jaké jsou tedy priority? Skutečně to takto má být? Nemyslím si.

Vyhovuje vám online výuka? Liší se hodně od té „v lavicích“?

Stavbou hodiny se výuka ,,v lavicích“ od té online úplně neliší. Obrovský rozdíl je však v tom, že nám chybí osobní kontakt, který je strašně důležitý. Když vejdu do třídy, stanu se jedním z nich, zavřeme se do jedné velké bubliny, ve které to žije. Pomáháme si, smějeme se, někdy se rozčilujeme, trošku nadáváme, ale to k tomu patří. Cítíte tu atmosféru, vibrace, silné emoce, které v té dané třídě proudí. Jsem učitel, který hodně vnímá jejich mimiku, gesta, z této neverbální komunikace se dá přečíst opravdu všechno. Poznáte, koho to baví, koho to naopak otravuje. Kdo to chápe, kdo se v tom plácá. Při online hodině tohle nevidím, nemám šanci to vnímat, protože žáci mají vypnuté kamery. A i když si je občas zapnou, přes obrazovku je to prostě těžké.

Dynamika vašich hodin je pryč?

Dynamika hodin částečně chybí, nemohu ale říct, že by úplně zmizela. S žáky pořád komunikuji, neustále se jich ptám, zda stíhají a jestli učivu rozumí. Chci po nich, aby se mnou mluvili. Často se při online hodinách i nasmějeme. Chybí tomu ale síla, která je při běžné výuce. Za počítačem se toho moc dělat nedá, nebo jsem se to zatím úplně nenaučil.

Pracovat s tolika dětmi každý den musí být náročné. Jak vy sám „dobíjíte baterky“?

Ačkoliv je to má vysněná profese, přiznám se, že je to psychicky velmi náročné. U této práce opravdu neexistuje to, že byste skončili výuku o půl druhé a tím pro vás práce skončila. Nemám teď na mysli to opravování několika desítek sešitů a přípravu na druhý den, to je samozřejmé. Spíše ty žáky máte neustále v hlavě. Bude to znít teď divně, ale často s nimi usínám, protože přemýšlím nad dalším dnem. Jaké to asi bude? Jak jim mám pomoci? Pochopí to? Bude je to bavit? No, a ráno se s nimi zase probouzím, protože už mi mozek přepne na to pracovní prostředí – školu. Ve volném čase hodně čtu knížky, sportuji, vídám se s přáteli. Někdy mám náladu pustit si film nebo seriál a být sám. Tuhle práci je ale třeba brát s humorem, nesmíte se z toho hroutit.

Máte nějaké pomůcky, které se vám ve výuce osvědčily?

Řadu pomůcek si s žáky vyrábíme společně, ať jsou to třeba nejrůznější projekty, které nám potom visí ve třídě a učíme se z nich. Také mám rád různé kartičky na rozvíjení slovní zásoby, příběhové kostky. Kvalitních pomůcek není ale nikdy dost!

Známkujete?

Ano, i když to teda nemám rád. Je to velmi svazující. Mí žáci ale moc dobře vědí, že je pro mě daleko důležitější jejich snaha a píle. To, jak celou dobu pracují, komunikují, zajímají se o dané učivo. V takovém případě je chválím, raduji se, kolikrát mám i slzy v očích, protože vidím, jak skvěle jim to jde. Je hrozně důležité, aby tohle z vaší strany vnímali. To, že se radujete kvůli nim.

Nechci, aby se učili pouze pro známky, často mi chybí jejich vnitřní motivace, kterou právě do jisté míry potlačují známky. Bylo by asi načase s tímto začít něco dělat.

Nechcete se do toho pustit? Jste pár let po škole, plný elánu…

Už jsem o tom přemýšlel, ale tohle jeden člověk nebo skupina učitelů rozhodně nesvede. Některé školy známkovací systém odbouraly a využívají slovní hodnocení. To však u českých škol není ještě zcela běžné. Známky u nás mají tak strašně hluboké a silné kořeny, že bude velmi těžké s nimi nějakým způsobem hnout. Měli bychom se však zamyslet nad tím, proč jsou známky pro nás tak důležité. Opravdu jsou odrazem schopností a dovedností daného žáka? Skutečně jsou tak nepostradatelné?

Existuje něco, co byste chtěl na přístupu učitel–žák změnit?

Za svých šest let působení na základní škole jako učitel jsem nikdy neměl žádný větší problém s nějakým žákem. Pokud chci, aby mě žáci respektovali, musím v první řadě respektovat já je.

Učíte na druhém stupni, to bývá složitý věk okolo puberty…

Je jedno, které žáky učíte, důležitý je vztah, chemie, získání důvěry a respektu. Puberta v tom nehraje velkou roli. Ano, možná jsou více náladoví, někdy více zapomínají, ale nemá to vliv na vztah, který si mezi sebou budujete. Žáky beru jako rovnocenné partnery. Jsem tu pro žáky, ne oni pro mě. Jsme na jedné lodi, na které to prostě musí fungovat, jinak se potopíme společně. Žáci jsou velmi učenliví a navazují vztah. Stačí jim nabídnout ruku a oni se jí chytí. Máte potom vidět tu situaci, kdy naopak potřebujete pomoci a těch natažených rukou máte před sebou najednou hned několik, daleko více, než kolik jich můžete nabídnout vy sami.

Učíte je uznat vlastní chybu a jít dál. To bychom se měli naučit i my dospělí.

Práce s chybou je nesmírně důležitá. Víte, kolikrát jsem udělal chybu já? A znamená to, že jsem tedy špatný člověk, špatný učitel? Ne. Je to úplně přirozené. Důležité je, abyste svoji chybu přiznali a poučili se z ní. Ukažte jim, že je to úplně normální věc, která se stává. Vezměte si dospělého člověka, který se splete nebo udělá chybu. Všímáte si jeho reakce? Zrudne, zpotí se, doufá, že si toho nikdo nevšiml, cítí se trapně, snaží se ji okamžitě skrýt. Proč? Chybovat je přeci lidské.

Co byste doporučil rodičům, kteří chtějí podpořit v dětech zájem o učivo?

Vždy na první místo dávejte to, co dítěti jde. Předmět, který ho baví, činnost, v níž vyniká. Pokaždé svým žákům říkám, že nejprve chválíme a potom přemýšlíme nad tím, v čem se můžeme zlepšit, zdokonalit. Nikdy ne naopak.

Podle vás rodiče často zajímá známka, počet chyb. Proč?

Nevím, proč dáváme chybu vždy na první místo, proč se namísto toho neptáme na počet správných odpovědí. Jako rodiče se u dítěte mnohdy zaměřujeme na to, co mu nejde, a to, v čem vyniká, se bere tak nějak automaticky. Nikdo ale nemůže být dobrý úplně ve všem, proto je vhodné soustředit se na to pozitivní, to u dítěte vyzdvihovat a chválit ho za to. Určitě se mu díky tomu zvýší sebevědomí, bude vědět, v čem je dobré, co se mu daří. A na svých slabinách, které máme všichni, může v klidu zapracovat.

Kdybyste měl jedno přání a mohl na systému českého školství něco změnit, co by to bylo?

Obecně jsem s českým školstvím spokojený. Máme skvělé žáky a perfektní učitele. Mrzí mě jen ta nízká učitelská prestiž. Každé povolání je důležité, ale když někdy čtu nejrůznější diskuse týkající se školství a učitelů, je mi smutno.

Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv Tomáše Pírka a Getty Images