Věřím, že historie je stále živá, říká David Venclík
20. 4. 2022 - Rozhovory
„Snažím se studenty naučit, aby nepodléhali myšlenkovým schématům a věděli, že nic není černobílé. To je podle mě jedno z nejsilnějších poslání dějepisu ve 21. století,“ říká David Venclík, historik, učitel dějepisu a jeho vášnivý popularizátor. Učí na druhém stupni základní školy a gymnáziu da Vinci, na Univerzitě Karlově budoucí učitele dějepisu a nedávno mu také vyšla kniha Strážce historické paměti: Proměny vnímání Karlštejna v 19. a na počátku 20. století. „Svět učení a svět historie se hezky doplňují a mě baví je popularizovat. Někdy víc píšu, jindy jsem víc učitel. V současné době jsem víc to druhé.“ Dějepis v jeho podání rozhodně není nuda spojená s biflováním dat. K zábavné a hravé prezentaci dospěl mimo jiné i tím, že se naučil nebrat se tak vážně.
Rozhodně nepřicházím s tím, že žákům řeknu, jak to tedy bylo. Snažím se spíš otevřít diskusi a do každé hodiny přijít se zajímavou otázkou, která bude i otázkou samotných studentů. Cílem hodiny pak není naučit je konkrétní data bitev, ale aby našli komplexní odpověď. Věřím, že pokud se historie propojí se současností, je stále živá.
Každou hodinu začínám nějakou zajímavou aktivitou, díky níž vytvořím ve třídě příjemnou a živou atmosféru, se kterou se dá dál pracovat. Bývá to třeba kvíz složený z několika obrázků, které jsou indiciemi vedoucími k tajemnému slovu nebo osobnosti. Dávám tam popkulturní věci, hledám zajímavé souvislosti se světem mých studentů. Probudí je to a spojí mezi sebou.
Dost často mi stačí dvě fixy a notebook s připojením na projektor. Pokud máte dobrý nápad a dokážete vtáhnout studenty do problematiky, máte půlku práce hotovou. Nepřicházím do hodiny s tím, že všechny musím naučit všechno. Ne každého daná věc zajímá, někdo jde hlouběji, jiný ne. Mám nějaké penzum poznatků a souvislostí, které si studenti mají odnést, ale záleží na každém z nich, nakolik se danému tématu budou věnovat dál. Dost často se mi stává, že na konci hodiny ke mně přijde student a zeptá se mě: „Davide, a kde najdu další informace? Doporučíš mi třeba nějakej dokument?“ A to je obrovská radost.
Chybu nevnímám jako selhání, ale jako běžnou součást života. Když budete na žáky tlačit, že chyba je špatně, budou vám to oplácet stejnou mincí a budou se snažit vás nachytat. Dělám spousty chyb, studenti ke mně přijdou s tím, že jsem jim špatně sečetl body, tak řeknu „jasně“ a přepočítám to. Spousta budoucích učitelů tráví dlouhé hodiny přípravou, protože se bojí, že něco nebudou vědět. Já pořád něco nevím. Nejsem chodící encyklopedie. Znám souvislosti, ale nevím, kolik synů měl Karel IV. nebo kdy byla určitá bitva. Je naprosto v pořádku, že si studenti sami dohledají informaci, na kterou neznám odpověď.
Přesně tak. Nevadí mi používání mobilů při hodině, ale máme domluvu, kdy je mohou používat a kdy ne. Máme čtyři různé fáze hodiny a každá z nich má trochu jiná pravidla. Celkově se ve třídách snažím minimalizovat stres. Například na začátku roku, kdy se setkávám s novou skupinou, se spíš než na učivo soustředím na kultivaci vztahů a učebních návyků, mimo jiné i na to, že se nikdo nikomu nesměje za jeho názor, ať je jakýkoliv.
Mám za sebou i okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem jen krůček od vyhoření. Pomohlo mi se přestat brát tak vážně. Přiznat si, že všechno nemusí vždycky fungovat a že někdy studenty nezaujme ani sebelepší kvíz.
Daří a myslím, že velmi dobře. V Česku máme tzv. RVP, rámcový vzdělávací program, který je jedním z nejliberálnějších v Evropě, což si bohužel málokdo uvědomuje. Podle mě je to od roku 1989 to nejlepší, co se v českém školství odehrálo. Program není zatížený fakty a daty a učiteli umožňuje vytvořit si vlastní kurikulum, vlastní systematické hodiny zaměřené na souvislosti, dovednosti a zajímavá témata. Klidně splním Evropu v 15. století tím, že si tam vezmu jen pár otázek, například knihtisk, Martin Luther a husitství. A pak se můžu ptát, v čem knihtisk změnil společnost podobně, jako ji změnil internet a sociální sítě. Porovnáváme tak dva velmi významné společenské fenomény.
Jak už jsem zmínil, každá škola je vázaná rámcovým vzdělávacím programem, na jehož základě si vytváří vlastní školní vzdělávací program. Jednoduše řečeno stát vytváří jakési hřiště a každá škola si může designovat a modifikovat individuální a kreativní program toho, co kdo bude učit. A stejně tak je to i u maturity. Řada škol to ale nevyužívá. Maturita vůbec nemusí probíhat tak, jak si ji pamatují ještě dnešní třicátníci: stres, strach a spousta biflování. U nás studenti píší maturitní práci, což je jakási seminární práce, na které pracují tři čtvrtě roku, a pak tu práci obhajují u maturitní komise.
Přesně tak. Během roku na ní systematicky pracujeme a maturita je taková důstojná tečka za působením ve škole. Panuje tam velmi slavnostní nálada a studenti maturitní komisi ukazují to nejlepší, co umí. Součástí je i oponent z jiné školy. Například loni maturoval jeden student na téma přístup legislativy USA a EU k sociálním sítím a jejich limitování. Byl nakonec ve třídě na dané téma jediným skutečným odborníkem. A když se ho učitelé doptávali, bylo vidět, jak je rád, že té problematice skutečně rozumí.
Konkrétně u téhle části maturitní zkoušky jsme se jako učitelé zaměřovali na to, na základě čeho student formuluje své závěry, zda dokáže reagovat na naše otázky, jestli se nenechá se zaskočit, jak vlastně argumentuje a jak reflektuje rešerši zdrojů a výzkum, kterému se při sepisování práce věnoval.
Ano, občas slýchávám otázky typu „Kde studenti prokáží, že chápou příčiny první světové války, že ví, kdo byl Karel IV.?“ Já je ale učím čtyři roky, během kterých toho probereme opravdu hodně. Každý půlrok dostávají zpětnou vazbu a společně hodnotíme, co se naučili. Maturita má být důstojnou tečkou za studiem, neměla by ve studentech vzbuzovat strach a stres.
Třeba tak, že když píšeme testy, mohou studenti používat sešity. Nebo mají v testu šest otázek a mohou si z nich zvolit čtyři, na které odpoví. Mají tak svobodu ve výběru a zároveň i zodpovědnost na vybrané otázky skutečně odpovědět. Fakta a poznatky jsou pro mě určitým nástrojem k tomu, jak trénovat mentální schopnosti. Ale není pro mě důležité, aby znali všechno nazpaměť. Moji studenti umí interpretovat, srovnávat, analyzovat, syntetizovat i argumentovat, což se podle mě hodí při studiu na vysoké škole spíš než memorování.
Po dokončení školy mi nějakou dobu trvalo, než jsem začal učit tak, jak učím dnes. Ale historie mě strašně baví, je to moje vášeň, já tím svítím. Co od začátku fungovalo, je právě to nadšení, které ve mně studenti viděli. Od začátku jsem si říkal o zpětnou vazbu, nehodnotil jsem tak jen já je, ale i oni mě. Psali mi třeba: „Netuším, o čem váš předmět je, ale líbí se mi, že jste z toho tak nadšenej. Hezky vám svítí oči.“ Takže to byly moje první dva roky, během kterých jsem minimálně studenty neotrávil.
Nechci generalizovat, řeknu vám ale, co podle mého názoru některým školám přebývá. Třeba zvonění. Nedávno jsem byl na návštěvě na gymnáziu v Karviné, jehož vedení chtělo ode mě a mého kolegy ukázat nějaké inspirativní metody. Ředitele jsme poprosili, aby v průběhu týdne, který tam strávíme, nezvonilo. Nechci, aby na mě někdo zvonil, čas si ohlídám sám. Přebývají také známky a tresty pro všechny. Když studenti zlobí, tak je učitelé často potrestají tím, že jim zadají písemku. Což je přece nesmysl a buduje to v žácích spíš nedůvěru k učiteli. Přebývají také přepadové písemky ve stylu „Teď si vás proklepnu“. Učitel si tak staví autoritu na sekundárních nadbytečných věcech, na pozici moci, výjimečnosti, autority. Přebývají také strašně nabušené školní vzdělávací programy, kde je spousta Přemyslovců, spousta dat a učitelé pak chodí a říkají, že nestíhají. S tím vším se dá ale velmi jednoduše pracovat.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv školy da Vinci
Jaký je dějepis ve vašem pojetí?
Rozhodně nepřicházím s tím, že žákům řeknu, jak to tedy bylo. Snažím se spíš otevřít diskusi a do každé hodiny přijít se zajímavou otázkou, která bude i otázkou samotných studentů. Cílem hodiny pak není naučit je konkrétní data bitev, ale aby našli komplexní odpověď. Věřím, že pokud se historie propojí se současností, je stále živá.
Své hodiny prý začínáte jakýmsi icebreakerem. O co jde?
Každou hodinu začínám nějakou zajímavou aktivitou, díky níž vytvořím ve třídě příjemnou a živou atmosféru, se kterou se dá dál pracovat. Bývá to třeba kvíz složený z několika obrázků, které jsou indiciemi vedoucími k tajemnému slovu nebo osobnosti. Dávám tam popkulturní věci, hledám zajímavé souvislosti se světem mých studentů. Probudí je to a spojí mezi sebou.
Používáte nějaké interaktivní pomůcky?
Dost často mi stačí dvě fixy a notebook s připojením na projektor. Pokud máte dobrý nápad a dokážete vtáhnout studenty do problematiky, máte půlku práce hotovou. Nepřicházím do hodiny s tím, že všechny musím naučit všechno. Ne každého daná věc zajímá, někdo jde hlouběji, jiný ne. Mám nějaké penzum poznatků a souvislostí, které si studenti mají odnést, ale záleží na každém z nich, nakolik se danému tématu budou věnovat dál. Dost často se mi stává, že na konci hodiny ke mně přijde student a zeptá se mě: „Davide, a kde najdu další informace? Doporučíš mi třeba nějakej dokument?“ A to je obrovská radost.
Jak jako učitel pracujete s chybou?
Chybu nevnímám jako selhání, ale jako běžnou součást života. Když budete na žáky tlačit, že chyba je špatně, budou vám to oplácet stejnou mincí a budou se snažit vás nachytat. Dělám spousty chyb, studenti ke mně přijdou s tím, že jsem jim špatně sečetl body, tak řeknu „jasně“ a přepočítám to. Spousta budoucích učitelů tráví dlouhé hodiny přípravou, protože se bojí, že něco nebudou vědět. Já pořád něco nevím. Nejsem chodící encyklopedie. Znám souvislosti, ale nevím, kolik synů měl Karel IV. nebo kdy byla určitá bitva. Je naprosto v pořádku, že si studenti sami dohledají informaci, na kterou neznám odpověď.
Takže necháte žáky vygooglovat odpověď?
Přesně tak. Nevadí mi používání mobilů při hodině, ale máme domluvu, kdy je mohou používat a kdy ne. Máme čtyři různé fáze hodiny a každá z nich má trochu jiná pravidla. Celkově se ve třídách snažím minimalizovat stres. Například na začátku roku, kdy se setkávám s novou skupinou, se spíš než na učivo soustředím na kultivaci vztahů a učebních návyků, mimo jiné i na to, že se nikdo nikomu nesměje za jeho názor, ať je jakýkoliv.
Vypadá to, že práce vás skutečně baví a pohlcuje. To může být někdy náročné.
Mám za sebou i okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem jen krůček od vyhoření. Pomohlo mi se přestat brát tak vážně. Přiznat si, že všechno nemusí vždycky fungovat a že někdy studenty nezaujme ani sebelepší kvíz.
Daří se vám naplnit učitelská kurikula a objem práce, který by žáci měli zvládnout?
Daří a myslím, že velmi dobře. V Česku máme tzv. RVP, rámcový vzdělávací program, který je jedním z nejliberálnějších v Evropě, což si bohužel málokdo uvědomuje. Podle mě je to od roku 1989 to nejlepší, co se v českém školství odehrálo. Program není zatížený fakty a daty a učiteli umožňuje vytvořit si vlastní kurikulum, vlastní systematické hodiny zaměřené na souvislosti, dovednosti a zajímavá témata. Klidně splním Evropu v 15. století tím, že si tam vezmu jen pár otázek, například knihtisk, Martin Luther a husitství. A pak se můžu ptát, v čem knihtisk změnil společnost podobně, jako ji změnil internet a sociální sítě. Porovnáváme tak dva velmi významné společenské fenomény.
Jak pak vypadá maturita na vaší škole?
Jak už jsem zmínil, každá škola je vázaná rámcovým vzdělávacím programem, na jehož základě si vytváří vlastní školní vzdělávací program. Jednoduše řečeno stát vytváří jakési hřiště a každá škola si může designovat a modifikovat individuální a kreativní program toho, co kdo bude učit. A stejně tak je to i u maturity. Řada škol to ale nevyužívá. Maturita vůbec nemusí probíhat tak, jak si ji pamatují ještě dnešní třicátníci: stres, strach a spousta biflování. U nás studenti píší maturitní práci, což je jakási seminární práce, na které pracují tři čtvrtě roku, a pak tu práci obhajují u maturitní komise.
… taková malá bakalářka.
Přesně tak. Během roku na ní systematicky pracujeme a maturita je taková důstojná tečka za působením ve škole. Panuje tam velmi slavnostní nálada a studenti maturitní komisi ukazují to nejlepší, co umí. Součástí je i oponent z jiné školy. Například loni maturoval jeden student na téma přístup legislativy USA a EU k sociálním sítím a jejich limitování. Byl nakonec ve třídě na dané téma jediným skutečným odborníkem. A když se ho učitelé doptávali, bylo vidět, jak je rád, že té problematice skutečně rozumí.
Jak to ale učitelé posuzují, když je student tím, kdo dané problematice rozumí nejvíc?
Konkrétně u téhle části maturitní zkoušky jsme se jako učitelé zaměřovali na to, na základě čeho student formuluje své závěry, zda dokáže reagovat na naše otázky, jestli se nenechá se zaskočit, jak vlastně argumentuje a jak reflektuje rešerši zdrojů a výzkum, kterému se při sepisování práce věnoval.
Někteří kolegové namítají, že se děti takhle nic nenaučí…
Ano, občas slýchávám otázky typu „Kde studenti prokáží, že chápou příčiny první světové války, že ví, kdo byl Karel IV.?“ Já je ale učím čtyři roky, během kterých toho probereme opravdu hodně. Každý půlrok dostávají zpětnou vazbu a společně hodnotíme, co se naučili. Maturita má být důstojnou tečkou za studiem, neměla by ve studentech vzbuzovat strach a stres.
Vím o vás, že neznámkujete, jak tedy hodnotíte vaše studenty?
Dospěl jsem do fáze, kdy si myslím, že známky jsou nesmysl. Deformují. A škola, ve které pracuji, mě v tom podporuje. Používáme slovní hodnocení. Se studenty si nastavíme výstupy, které mají splnit v průběhu školního roku rozděleného na trimestry. Každý výstup má nějaká kritéria a na konci každého trimestru dám studentům jednotlivě slovní hodnocení, které z těch kritérií vychází. Výstupy nejsou pro každého stejné, studenti si mohou vybrat. A je pak jejich odpovědnost zvolené výstupy splnit. Cokoli nesplní, musí doplnit v dalším semestru. Pokud se to nestane, dělají v létě reparát.
V žácích se snažíte podpořit odpovědnost i svobodu najednou. Jak to vypadá v praxi?
Třeba tak, že když píšeme testy, mohou studenti používat sešity. Nebo mají v testu šest otázek a mohou si z nich zvolit čtyři, na které odpoví. Mají tak svobodu ve výběru a zároveň i zodpovědnost na vybrané otázky skutečně odpovědět. Fakta a poznatky jsou pro mě určitým nástrojem k tomu, jak trénovat mentální schopnosti. Ale není pro mě důležité, aby znali všechno nazpaměť. Moji studenti umí interpretovat, srovnávat, analyzovat, syntetizovat i argumentovat, což se podle mě hodí při studiu na vysoké škole spíš než memorování.
Vzpomenete si na svoje profesní začátky?
Po dokončení školy mi nějakou dobu trvalo, než jsem začal učit tak, jak učím dnes. Ale historie mě strašně baví, je to moje vášeň, já tím svítím. Co od začátku fungovalo, je právě to nadšení, které ve mně studenti viděli. Od začátku jsem si říkal o zpětnou vazbu, nehodnotil jsem tak jen já je, ale i oni mě. Psali mi třeba: „Netuším, o čem váš předmět je, ale líbí se mi, že jste z toho tak nadšenej. Hezky vám svítí oči.“ Takže to byly moje první dva roky, během kterých jsem minimálně studenty neotrávil.
Existuje něco, co vám v dnešním školství chybí?
Nechci generalizovat, řeknu vám ale, co podle mého názoru některým školám přebývá. Třeba zvonění. Nedávno jsem byl na návštěvě na gymnáziu v Karviné, jehož vedení chtělo ode mě a mého kolegy ukázat nějaké inspirativní metody. Ředitele jsme poprosili, aby v průběhu týdne, který tam strávíme, nezvonilo. Nechci, aby na mě někdo zvonil, čas si ohlídám sám. Přebývají také známky a tresty pro všechny. Když studenti zlobí, tak je učitelé často potrestají tím, že jim zadají písemku. Což je přece nesmysl a buduje to v žácích spíš nedůvěru k učiteli. Přebývají také přepadové písemky ve stylu „Teď si vás proklepnu“. Učitel si tak staví autoritu na sekundárních nadbytečných věcech, na pozici moci, výjimečnosti, autority. Přebývají také strašně nabušené školní vzdělávací programy, kde je spousta Přemyslovců, spousta dat a učitelé pak chodí a říkají, že nestíhají. S tím vším se dá ale velmi jednoduše pracovat.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv školy da Vinci
